Tajemství mého života

Bylo nádherné letní ráno.. Poslední týden školy, a já sem si jen říkala, co budu dělat o prázdninách.. Znáte to, plánování, dovolenkování, a já nevím co ještě, zkrátka výjimečné prázdniny. Proč bych si to vůbec měla plánovat? Nechápu.. Já nemám žádné zábrany, budu si dělat kdy chci, co chci, a nikdo mi v tom nezabrání. Jsem už skoro dospělá, 14 let, to už nejsem malé dětsko, kterému byste jen rozkazovali. Hm... To by mě zajímalo, jak dlouho si budu ještě česat ty vlasy! Už si je češu 5 minut, a asi to vzdám.. Asi si udělám drdol a půjdu, stejně je to už jedno, budou prázdniny, a nebudu se muset bát hloupých připomínek spolužáků, a nebudu se muset bát hloupých lidí co mě kritizují. Ne! Tohle budou moje prázdniny. Doufám že nikoho ze školy nepotkám, tedy až na mojí nejlepší kamarádku Teddy. To je opravdu nejka! Zažili jsme toho už hodně, od skákání po střechách sousedů, až po lenošení v cizí zahradě, a doufání že nás nikdo nenačapá.Ano, vím co si říkáte, nejsem žádný andílek, a jsem na to patřičně hrdá!

„ Dnes, se ještě budeme učit." řekla učitelka dějepisu. Cože, učit? To snad nemyslí vážně! Je poslední týden školy, a my se učíme? Měli bychom koukat na filmy, hrát flašku, samozřejmě tu slušnou, a já nevím co ještě. Ale jedno vím, učit bychom se neměli! Ok, dneska to ještě překousnu paní Millerová, ale zítra toho radši nechte.

Je konec dalšího nudného školního dne, a říkám si, že už to nemůže být horší. Může. „ Čau Kiro! Proboha, co to máš dnes na sobě?" řekla mi moje hloupá spolužačka, s mírným uchechtnutím. Ano, asi to každý znáte, máte jednu jedinou úhlavní nepřítelkyni, a ta toho patřičně využívá. Myslela sem si že vylítnu z kůže, stala se mi věc, která se mi stávala jen občas, ale přesto ta věc byla opravdu divná. Začala jsem do ní mlátit, a škrtit jí, ale jelikož sem si po chvíli uvědomila, co to vůbec dělám, utekla sem pryč, ona tam jen tak stála, a koukala na mě... Už mi asi nic neřekne, ale mám špatný pocit z toho, co jsem udělala. V poslední době se mi stávají takovéhle věci, a nesnáším to, ale co nadělám.. Chodím ráda do lesa, tam se můžu teprve uklidnit a vydovádět... Ale asi bych tam jít neměla, máma dneska chystá mojí nejoblíbenější večeři- maso, maso, a maso.. Ani nevím proč ho mám tak ráda.

„Ahoj Kiro, dneska je zase úplněk, víš kam máš jít." řekla mi máma. „Je to vážně nutný? Proč tam vůbec musím chodit, já se tam bojím!" „Jednou mi za to poděkuješ." Hm, bezva. Vždycky když mi máma řekne "Jednou mi za to poděkuješ.", znamená to, že už mám prohráno. Zkrátka tam budu muset jít.

Už jsem v lese, jak mi máma poručila, a povím vám, dost se tu bojím. Proč mě sem pořád nutí chodit? Ach jo, za chvíli bude půlnoc, to je jak v nějákým hororu. Za chvilku mě chytnou a... Co? Slyším šustění, to nezní dobře, ještě mě tu něco sežere. V jednu chvíli tu jsem, a v druhou... „ÁÁÁÁ, nech mě!!!" Něco mě svalilo na zem, a co to bylo, se dozvíte až v pokračování :P